Nikdy jsem moc nevěřil na věci, které se nedají chytit do ruky. Vždycky jsem byl ten typ chlapa, co všechno řeší sám, drží emoce na uzdě a snaží se hlavně fungovat.
Ale tohle…
Tohle mě smetlo způsobem, který jsem nečekal.
Moje žena bojovala s rakovinou skoro dva roky. A i když jsem byl u toho každý den, nic mě nepřipravilo na okamžik, kdy odešla.
Najednou byl dům tichý.
A já jsem nevěděl, co mám dělat se sebou, se svým hněvem, smutkem, s prázdným místem v posteli… a s pocitem, že jsem ji zklamal, i když to racionálně nedává smysl.
Nechtěl jsem s nikým mluvit.
Nechtěl jsem poslouchat fráze typu „čas to zahojí“.
Měl jsem pocit, že když otevřu pusu, rozsypu se.
K dálkové energetické práci jsem se dostal náhodou. Nebyl to plán, spíš něco jako poslední možnost, když už se mi sevřel hrudník tak, že jsem nedokázal pořádně dýchat.
A hlavně… vědomí, že někdo může „doprovodit“ i ji — v duchu, v klidu, v míru — mě překvapivě zasáhlo.
Nevím přesně, co jsem čekal.
Ale to, co přišlo, nebyl žádný zázrak ani drama.
Byl to klid.
Poprvé po dlouhé době jsem se zastavil a nespadl jsem.
Poprvé jsem mohl myslet na ni, aniž bych měl pocit, že se mi zlomí něco uvnitř.
Poprvé jsem měl pocit, že to, co jsme spolu prožili, nemusím držet jako kámen na hrudi.
Těžko se to popisuje, ale během těch pár sezení jsem se naučil jednu věc:
Nechat věci projít. Nesnažit se je za každou cenu zamknout.
Přestal jsem bojovat s emocemi, které mě pronásledovaly.
Přestal jsem se stydět za to, že mě něco bolí.
Přijal jsem to, že její příběh neskončil jen smrtí… ale tím, že našla klid.
A možná jsem ho díky tomu našel i já.
Dnes už věci neřeším útěkem.
Nepřestal jsem ji milovat — na tom se nic nemění.
Jen už mě ta bolest neničí zevnitř.
A jsem rád, že jsem to nezůstal nosit sám.
